Praha je špatný hospodář

   Pochvaloval-li si Jan Wolf, radní pro kulturu za koalici KDU-ČSL, STAN a Zelení, v deníku Metro z 1. března 2018, „dobré výsledky“ divadel, která jsou příspěvkovými organizacemi hl. m. Prahy, bylo by dobré uvést vše na pravou míru.

   Všech dvanáct (!) „příspěvkovek“ spolkne na své předimenzované rozpočty 450.000.000,-Kč (!) za rok. Do grantového řízení, tedy na konkrétní projekty konkrétním lidem na konkrétní práci, dá Praha jen 120 miliónů. Proč tento nepoměr? V čem je problém? V tom, že bohužel z pochopitelných důvodů nikdo od devadesátých let na radnici na rekonstrukci organizování pražské divadelní sítě podstatně nesáhl. Důvod? Nezájem. Proč? Jde vlastně o směšnou položku z rozpočtu města a navíc je to prostředí jen velmi těžko využitelné pro něco jiného než pro „dělání divadla“. To za prvé… A za druhé: je to nebezpečná rozbuška. Kulturní fronta se při ohrožení svých sociálních jistot umí pěkně semknout, zapomenout dočasně na nejrůznější animozity, křičet a fňukat a díky zmedializovaným obličejům, které se v takovém případě rády vystaví do předních řad rudých šiků, přitáhnout pozornost médií, a zvlášť toho veřejnoprávního, které má na televizním trhu stejně výsadní postavení, jako tato hýčkaná divadla na tom divadelním. A potom politikům označeným jako „kulturní barbaři“ hrozí odliv voličských hlasů, protože to už je v Čechách takový sport, že za všechno může politik. A tak funguje i téměř 30 let po sametové revoluci toto patologické manželství mezi magistrátem a pražskými socdivadelníky. Nemají se rádi, ale potřebují se.

   Pojďme se ale na „dobré výsledky“ (podle Wolfa!) magistrátních divadel podíval blíž… Co vskutku máme, za oněch 450 miliónů ročně?  Divadla, jejichž finanční soběstačnost nepřesáhne v průměru ani zdaleka 40%!  Divadla, která nás stojí přibližně 2.000.000,-Kč z městské kasy každý den (!), ve kterém všechna zahrají jedno (!) představení! Divadla, která mají ve svých „stájích“ desítky a desítky herců, kteří berou platy i když nezkoušejí a nehrají! 

   Víte například to, že jsou herci, kteří odpracují třeba ani ne 20 hodin měsíčně, jsou zaměstnáni na plný úvazek a mají dva měsíce placených prázdnin? Nebo že jsou divadla, která mají několik desítek zaměstnanců, ale stejně utratí dalších několik desítek milionů korun ročně za hostující umělce? Nebo že jsou divadla, která rozezkoušela inscenace, (tedy do nich investovala peníze z městské kasy), a pak je během zkoušek „stornovala“. Nebo že v nejrůznějších grantových a konkurzních komisích sedávají pohlaváři městských divadel, aby si odtamtud „ošetřili“ na trhu svou potenciální konkurenci? Nebo že jsou divadla, která svou „tvorbou“ vplouvají do výsostných vod komerčních divadel bez dotací anebo jdou „nebojácně“ do konkurenčního boje s divadly, která jsou nestátními neziskovými organizacemi s nuznými granty? 

   Přitom by město mohlo mít daleko více muziky za daleko méně peněz, o optimalizaci profesního prostředí ani nemluvě. Proč by o tom, kdo získá společenskou zakázku, mělo rozhodovat to, v jakém právním vztahu vůči společnosti je subjekt o zakázku se ucházející, a ne způsobilost subjektu zakázku provést? (Ostatně: proč musíme podávat „žádost o grant“, a nepodáváme „přihlášku do soutěže“?) Prostě by to dělali jen ti, kteří chtějí a umí, a ne armáda těch, kteří se do dotovaných divadel utíkají jako do chráněného bydlení, kde je o ně po sociální stránce postaráno bez ohledu na to, kolik práce za to společnosti odvádějí.

   Zkrátka: není jediný důvod, pokládat existenci dvanácti divadel – příspěvkových organizací za nezbytnou stejně jako Wolf, radní hl. m. Prahy za KDU-ČSL, STAN a Zelené. Nezbývá než věřit, (a také pro to něco udělat), že na radnici zasednou po nových volbách lidé, kteří k tomuto pokřivenému stavu a k našim penězům nebudou lhostejní.

Jiří Bábek, principál Komorní činohry